Proč být misionářem?
A proč ne? Chybí nám něco? Jen pro "porovnání"... "Číst zprávy o utrpení dětí v misijních oblastech světa není rozhodně příjemné. Vědět, že jsou tyto děti od nejútlejšího věku nuceny bojovat, zabíjet, střílet a krást a že ve světě existuje asi půl milionu těchto "dětských vojáků", není člověku lhostejné. Když potom přijedete přímo na místo, kde se tato hrůza děje, zjistíte, že všechny vaše dosavadní představy jsou jen slabým odvarem v porovnání se skutečnou situací. Rebelové přepadávají vesnice, školy, internáty, dětské domovy i semináře a jejich živou kořistí jsou děti a mládež. Tyto nevinné oběti jsou dovlečeny do výcvikového tábora rebelů, kde z nich dělají stroje na zabíjení. Všudypřítomná bída, hlad, žízeň, cholera, tyfus a násilí působí častou smrt. Pokud se někdo ze zajatých snaží utéci, pro výstrahu ostatním mu useknou nohy. Když vyzradí úkryt, vyříznou mu jazyk. Strach a hrůza svírají každičký dech těchto nevinných. Potrestat rebely není tak snadné, protože jsou k nerozpoznání od ostatních, a navíc je mezi nimi velká většina zajatých dětí, které pobyt v tomto prostředí postupně otupuje. Právě to jsem viděl na severu Ugandy. I přes všechno to těžké a bolestné jsem ale také viděl, jak se místní křesťané snaží situaci řešit. Zvláště velkým překvapením byly pro mě děti z Papežského misijního díla dětí. Najdete je v každé školní třídě. Odvážně pomáhají svou denní modlitbou i snahou o materiální pomoc dětem ještě chudším, než jsou ony samy. I když jim každý den hrozil stejný osud jako mnoha tisícům jejich kamarádů, na jejich tvářích jsem neviděl beznaděj, ale silnou víru a důvěru v Boha. Před odjezdem z Ugandy jsem místním slíbil naši podporu. Ze srdce děkuji všem dobrodincům, kteří na prosbu trpících odpovídají a projekty Papežských misijních děl podporují. Bůh sám jistě ve své nekonečné štědrosti nezůstane takto projevené lásce nic dlužen. (P. Jiří Šlégr)